1 Slova kazatele syna Davidova, krále v Jeruzalémì. 2 Marnost nad marnostmi, øekl kazatel, marnost nad marnostmi, a všecko marnost. 3 Jaký užitek má èlovìk ze všelijaké práce své, kterouž vede pod sluncem? 4 Vìk pomíjí, a jiný vìk nastává, aèkoli zemì na vìky trvá. 5 Vychází slunce, i zapadá slunce, a k místu svému chvátá, kdež vychází. 6 Jde ku poledni, a obrací se na pùlnoci, sem i tam se toèe, chodí vítr, a okolky svými navracuje se vítr. 7 Všecky øeky jdou do moøe, a však se moøe nepøeplòuje; do místa, do nìhož tekou øeky, navracují se, aby zase odtud vycházely. 8 Všecky vìci jsou plné zaneprázdnìní, aniž mùže èlovìk vymluviti; nenasytí se oko hledìním, aniž se naplní ucho slyšením. 9 Což bylo, jest to, což býti má; a což se nyní dìje, jest to, což se díti bude; aniž jest co nového pod sluncem. 10 Jest-liž jaká vìc, o níž by øíci mohl: Pohleï, toꜜ jest cosi nového? Ano již to bylo pøed vìky, kteøíž byli pøed námi. 11 Není pamìti prvních vìcí, aniž také potomních, kteréž budou, památka zùstane u tìch, jenž potom nastanou. 12 Já kazatel byl jsem králem nad Izraelem v Jeruzalémì, 13 A pøiložil jsem mysl svou k tomu, jak bych vyhledati a vystihnouti mohl rozumností svou všecko to, což se dìje pod nebem. (Takové bídné zamìstknání dal Bùh synùm lidským, aby se jím bìdovali.) 14 Vidìl jsem všecky skutky, dìjící se pod sluncem, a aj, všecko jest marnost a trápení ducha. 15 Což køivého jest, nemùže se zpøímiti, a nedostatkové nemohou seèteni býti. 16 Protož tak jsem myslil v srdci svém, øka: Aj, já zvelebil jsem a rozšíøil moudrost nade všecky, kteøíž byli pøede mnou v Jeruzalémì, a srdce mé dosáhlo množství moudrosti a umìní. 17 I pøiložil jsem mysl svou, abych poznal moudrost a umìní, nemoudrost i bláznovství, ale shledal jsem, že i to jest trápení ducha. 18 Nebo kde jest mnoho moudrosti, tu mnoho hnìvu; a kdož rozmnožuje umìní, rozmnožuje bolest.